FALKOVINY 3

Jeden z taxikárov napísal na Fejsbuku svoj príbej z jednej svojej cesty mestom so starou pani, možno je to vymyslené, možno nie, ale mne sa to tak páčilo, že som sa rozhodol zaradiť do svojích Drobničiek a nachystajte si kapesník 

Tak a taxikár začal svoje rozprávanie : Přijel jsem na zadanou adresu a zatroubil. Počkal jsem několik minut. Pak jsem zatroubil znovu. Měla to být moje poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal, že bych mohl odjet, ale místo toho jsem auto zaparkoval, šel ke dveřím a zaklepal. „Chviličku“, ozval se za dveřmi slabý hlas starší ženy. Slyšel jsem, jak tam něco táhnou po zemi.

Dveře se otevřely až po dlouhé přestávce. Stála přede mnou maličká asi devadesátiletá žena. Byla oblečená v kartounových šatech a klobouček se síťkou, jako v nějakém filmu ze 40. let. Vedle ní stál na zemi malý kufřík. Byt vypadal, jako by v něm nikdo po mnoho let nebydlel. Všechen nábyt byl zakrytý prostěradly. Na stěnách nebyly hodiny, na poličkách nebyly ani hrnečky ani nějaké ozdůbky. V rohu stála kartónová krabice plná fotografií a skleněného nádobí.

«Pomohl byste mi odnést tu tašku do auta?“, požádala mě. Odnesl jsem kufřík do auta a vrátil jsem se, abych pomohl té ženě. Chytla se mě za ruku a pomalu jsme šli k vozu.

Stále mi děkovala za laskavost. „To nic není“, řekl jsem jí, „snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, jak bych chtěl, aby se lidé chovali k mé matce“.

«To jsi opravdu hodný chlapec“, řekla mi. Když jsme se usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, zda bychom mohli jet přes centrum.

«Ale to není nejkratší cesta“, upozornil jsem ji.

«Ach ano, já vím“, řekla. „Ale já nespěchám. Jedu do hospicu“.

Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly. „Moje rodiny už dávno odjela“, pokračovala tichým hlasem. „Lékař říká, že mi nezůstává moc času“.

Pomalu jsem natáhl ruku a vypnul taxametr.

„Jakou cestou byste jste chtěla jet?“, zeptal jsem se.

Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli jsme čtvrtí, kde s mužem žili jako novomanželé. Přivedla mě ke skladu nábytku, v němž byl kdysi taneční sál, kam chodila ještě jako malá holčička.

Občas mě požádala, ať zabrzdím před konkrétní budovou nebo uličkou a seděla schoulená v koutku, beze slova. Pak najednou řekla: „Jsem už unavená, asi pojedeme“.

Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou podél průčelí.

Dva sanitáři přišli k autu jak jen jsme dorazili. Opatrně jí pomohli vystoupit. Museli ji čekat. Otevřel jsem kufr, a zanesl malý kufřík do dveří. Žena už seděla v pojízdném křesle.

«Kolik vám dlužím“, ptala se, když vytáhla kabelku.

«Nic“, řekl jsem.

Vždyť si musíte vydělávat na živobytí“, namítla.

«Mám i jiné pasažéry“, řekl jsem jí.

Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a objal ji. A ona mě také pevně objala.

«Daroval jsi staré ženě trochu štěstí“, řekla. „Děkuji ti“.

Stiskl jsem jí ruku a odešel. Dveře se za mými zády zavřely a byl to zvuk uzavírající další knihu života…

Na zpáteční cestě jsem nebral žádné pasažéry. Jel jsem, kam mě vedly oči, ponořený do myšlenek. Nemohl jsem ten den skoro ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní natrefila na nějakého naštvaného řidiče, nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho čekat, než skončí směnu? Co kdybych jí odmítl splnit její prosbu nebo co kdybych byl jen párkrát zatroubil a prostě odjel?

Nakonec bych chtěl říct, že nic důležitějšího jsem ještě v životě neudělal.

Jsme zvyklí si myslet, že náš život se otáčí v kruzích kolem velikých okamžiků, ale ty veliké okamžiky nás často zastihnou nepřipravené, protože jsou krásně zahalené tím, co někteří mohou považovat za maličkost.

NUŽ A EŠTE JEDEN KRÁSNY PRÍBEH ZO ŽIVOTA

KLENOTNÍK A MALÉ DIEVČATKO

Klenotník seděl u svého stolku a roztržitě hleděl na ulici výkladem malého elegantního obchodu, který mu patřil. Před výkladem se zastavila holčička a přitiskla nos na sklo. Oči modré jako nebe se jí rozzářily, když uviděla jeden z vystavených šperků. 

Rozhodně otevřela dveře a ukázala na nádherný tyrkysový náhrdelník.

" Chci ho pro sestru jako dárek. Můžete mi ho pěkně zabalit?" 

Klenotník se na svou zákaznici nevěřícně zadíval:  " Kolik máš peněz?" 

Děvčátko si bez zaváhání stouplo na špičky a vysypalo na pult plechovou pokladničku. Vypadlo z ní pár drobných bankovek, hrst mincí, několik mušliček a kovových figurek. 

" Bude to stačit?" zeptala se hrdě. 

" Chtěla bych koupit dárek star ší sestře. 

Co umřela maminka, se o nás stará ona a nikdy nemá ani chvilku pro sebe.

Dneska má narozeniny a z tohohle dárku bude mít jistě velkou radost. Ten kámen má stejnou barvu jako její oči."

Muž odešel do zadní části obchodu a za chvilku se vrátil s krásným červeně a zlatě zdobeným dárkovým papírem, do kterého pečlivě zabalil krabičku z náhrdelníkem.  

" Tady ho máš," řekl holčičce. " A dej na něj pozor."

Děvčátko hrdě vykročilo, jako by si neslo poklad.

Hodinu poté vešla do klenotnictví krásná dívka. Měla nádherné modré oči a vlasy barvy medu. Položila na pult před klenotníka balíček, který on předtím s takovou péčí připravoval.

" Ten náhrdelník byl koupený u vás?" 

" Ano, slečno." 

" Kolik stál? " 

"To je věc dohody mezi zákazníkem a mnou. Tato informace je důvěrná."

" Ale moje sestra měla jen pár drobných! Nikdy by si takový náhrdelník nemohla dovolit koupit!" 

Klenotník zvedl pouzdro s náhrdelníkem, zavřel ho, znovu pečlivě zabalil a podal dívce.

" Vaše sestra ho zaplatila. Dala za něj víc, než by dal kdokoli jiný - dala všechno, co měla."